Malé ohlédnutí za EMCC konferencí

Lenka Šilerová

Nejtěžší na koučování je mluvit o koučování“ byl téměř úvod přednášky Tima Brighta. Za mne perla hned na úvod, více než trefné. Jakožto kouče právě pracujícího na budování rozsáhlejší klientely mne téma silně oslovilo a inspirovalo. Jak mluvit o koučování, jak ho prodávat, aby dávalo firmám i jednotlivcům smysl ho využívat, aby již na začátku věděli, že koučování přináší hodnotu. Zajímavé bylo Timovo rozlišení mezi terapeutickým a konzultantským přístupem ke koučování a jejich specifika. Sally Bonneywell doporučovala mluvit řečí businessu, ukazovat čísla a přinášet příběhy. Obě vystoupení byla velmi inspirativní, stejně jako další příspěvky českých koučů /kouček a mentorek. Měření efektu koučování, budování koučovací kultury, nelze koučovat donekonečna, i málo stačí a řada dalších sdělení tvořilo pestrou náplň dne. 

Jako kouč, terapeut i manager jsem se nejvíce těšila na vystoupení Alfrieda Längleho o existenciálním koučování. A očekávání bylo více než naplněno. Alfried se věnoval smyslu, tedy největší hloubce motivace (nejen) managera, tomu, co doopravdy chce on sám, zda je ve vnitřním souladu sám se sebou. Jen z kontaktu se sebou může vyplynout autenticita. Ta je, aspoň dle mých zkušeností s firmami a managery různého typu, poměrně vzácná. Převládají role, hry, souboje ega. Ano, výkonnostně orientované cíle jsou v dnešní společnosti nezbytností, je třeba hledat cesty k dosažení cílů a „results oriented“ přístupy mají své opodstatnění. Ovšem za nimi se může schovat nešťastný, vnitřně nespokojený manager (či zaměstnanec), který ve své práci nenachází smysl a uspokojení. A (nejen) v tom případě má smysl jít a hledat smysl, naplnění, „vnitřní ano“.  Jen když jsme vnitřně v souladu s tím, o co usilujeme, můžeme být autentičtí, cítit se svobodní, plní energie, zažívat večer únavu, ale ne stres, jak říká Alfried. „Být sám sebou je těžké, ale dá se to trénovat“ je věta, která mi silně utkvěla. Za mne tedy více koučování a na smysl orientované práce. Jako již mockrát se ukázalo, že ty nejlepší věci jsou nejjednodušší a nejzákladnější. Že sebelepší technika nepřinese víc než otázky typu „doopravdy to chceš“? Nejen u Alfrieda, ale v dalších příspěvcích se znovu potvrdilo, že techniky jsou fajn, ale že úspěch koučování nestojí jen na nich, ale zejména na vztahu, spolubytí, autenticitě a někdy i síle ticha. 

Konference mne nepřekvapila vysokou úrovní, tu jsem čekala, ale zejména otevřeností příspěvků, ochotou kolegů sdílet své zkušenosti, radosti i neúspěchy. Přinesla mi inspiraci, přátelské sdílení, inspiraci k tomu, jak koučování prodávat, ale i poučení z chyb a milá setkání se známými i novými lidmi. A taky, připouštím, podklady a motivaci k akreditaci a antistresový balónek. Těším se na příště.